Silike keramika je výrobcem tvarových pálených žáruvzdorných materiálů pro cihlářský, sklářský a hliníkářský průmysl. Nabízíme projektová řešení vyzdívek pecních vozů pro nové i stávající závody na základě požadavků dodavatele projektu.
To vše za použití technologií lisování z polosuché hmoty (drolenky) a lití keramické břečky.
Provoz se nachází v průmyslové zóně města Děčín, na severu České Republiky, v blízkosti hranice s Německem.
Výroba žáruvzdorných tvarovek má v Děčíně více než stoletou tradici. Závod byl postaven již v roce 1889 jako závod Bodenbach koncernu DIDIER a do roku 1970 se zde vyrábělo plastickou technologií ročně až 35 000 tun šamotu určeného zejména pro plynárenství a koksárenství. V následujících letech přešel závod postupnou modernizací na technologii lisování z polosuchých hmot na bázi mullitických, kordieritových a andaluzitových ostřiv.
V roce 2010 firma Silike keramika s.r.o. rozšířila výrobu o technologii lití.
KRÁTKÝ VHLED DO DÁVNÉ HISTORIE
Založení firmy
Existence závodu Podmokly, firmy DIDIER-WERKE AG. Berlín – 1890 / 1940
Německý průmysl žáruvzdorných stavebních hmot prošel koncem 80. let minulého století prudkým rozmachem, který je dán nejen rychlým rozvojem železářského a ocelářského průmyslu a dalších spotřebních odvětví, ale také snahou odpoutat se od dovozu zahraničních keramických výrobků. Závody Didier a.s. (Didier-Werke AG.), tehdy Štětínská továrna na výrobu šamotu a.s. (Stettiner Chamotte-Fabrik AG.), dříve Didier se sídlem ve Štětíně (Stettin), sehrál důležitou roli v tomto vývoji. Hlavním impulsem k tomu byla silná expanze plynárenství, protože skutečný zakladatel Didierových závodů, Wilhelm Kornhardt, byl jako žák R. S. Blochmanna, prvního průkopníka německého plynárenského průmyslu, stavitelem plynáren. Jeho sloučení jako společníka s F. Didierem bylo uskutečněno za účelem, aby sám vyráběl retorty a žáruvzdorné materiály potřebné pro stavbu plynárenských pecí, aby se oprostil od tehdy obvyklého nákupu z Anglie. Hlavní továrna, založená za tímto účelem v roce 1866 pod názvem Štětínská továrna na výrobu šamotu Didier (Stettiner Chamotte-Fabrik Didier), se brzy rozšířila, aby vyhovovala potřebám stavby plynárenských pecí a stala se jednou z největších společností keramického průmyslu na evropské pevnině.
Závod Podmokly
V průběhu tohoto vývoje byly vybudovány další výrobny. Koncem 80. let byla poprvé uznána potřeba zřídit pobočku spolu s výrobním závodem mimo hranic Říše, konkrétně v tehdejším Rakousku-Uhersku, za účelem moci dodávat německým zákazníkům, zejména plynárnám dualistické monarchie, ze své vlastní země a bez cel. Jako místo pro tento závod byly vybrány Podmokly (Bodenbach an der Elbe).
Podmokly a Děčín (Tetschen), oddělené Labem, tvoří podstatnou část sudetoněmecké průmyslové oblasti se starousedlým, spolehlivým, pracovitým a zručným pracujícím obyvatelstvem. Navíc je zde výhodná provozní poloha Podmokel, jednoho z nejdůležitějších železničních uzlů na trase Drážďany-Praha (Dresden-Prag).
Výstavba závodu
Podnět k výstavbě Didierova závodu v Podmoklech vzešel od tehdejšího ředitele společnosti Augusta Lenze, který zejména předvídal rozvoj plynárenství v Rakousko-Uhersku a přitom dospěl k závěru, že pro zajištění zakázek plánovaným velkým plynárenským závodům je prý nezbytné zrušení celních nákladů zatěžujících hotové výrobky. Poté, co se Lenz v roce 1889 rozhodl postavit závod v Podmoklech, byl nedaleko města zakoupen pozemek o rozloze 34 000 m2 patřící farnosti Rozbělesy (Rosawitz) a od té doby byl rozšířen na přibližně 40 000 m2.
Dne 6. prosince 1889 byla uzavřena s oběma staviteli, Adolfem Beherem v Podmoklech a Alwinem Köhlerem v Ústí nad Labem (Aussig), společenská smlouva, podle které se zavázali podporovat stavbu nového závodu tak, že již po 8 týdnech mohlo být započato s montáží kotlů, parních a výrobních strojů, přičemž hlavní budova musela být kompletně dokončena během 15 týdnů. Tyto krátké termíny ukazují na pozoruhodnou efektivitu tehdejších stavebních podniků. Dne 22. dubna 1890 byla stavba správní budovy zadána také již zmíněným stavitelům.
V prvním fázi závod obsahoval tři pece na vypalování cihel umístěné v tovární budově a další pec výhradně pro plynové retorty. Závod byl mezitím opakovaně rozšiřován a nyní má celkem 13 vypalovacích pecí. Provoz byl zahájen 28. září 1890 s asi čtyřiceti pracovníky.
Vedení závodu
Prvním ředitelem závodu byl v roce 1889 jmenován Eduard Lenz, který už působil v podniku ve Štětíně. V roce 1891 už však odešel. Byl nahrazen v roce 1892 Gustavem Heitzem až do jeho smrti v roce 1924. Technická správa byla v roce 1892 převedena na Emila Wiesemanna, který odešel pro nemoc v roce 1897. Jeho nástupcem byl Ernst Hentschel, který zemřel v roce 1912. Po jeho smrti byl ředitelem závodu jmenován Albert Pokora, který zemřel v roce 1930(9). V roce 1918 se opět vrátil na svou pozici první ředitel závodu Eduard Lenz, který jej řídil až do svého odchodu do důchodu k 1. dubnu 1932.
Výroba plynárenských pecí
Rozvoj plynárenství v Rakousku dal impuls k výstavbě závodu v Podmoklech, proto byla k závodu v Podmoklech v roce 1904 přičleněna vlastní kancelář pro projektování a stavbu plynárenských a průmyslových pecí. Inženýr Hermann Richter byl přeložen do Podmokel, aby řídil tuto kancelář; tuto oblast má na starosti jako hlavní inženýr dodnes.
První plynárna postavená Didierem v Rakousku byla postavena a sama provozována na vlastní účet pro město Lovosice (Lobositz), dokud nebyla kupní smlouvou 4. října 1926 předána do správy města. Rozsáhlé dodávky stavebních materiálů pro 224 nových pecí s 2016 retortami pro plynárny ve Vídni a Budapešti, což odpovídá cca 175 001 tunám žáruvzdorných stavebních materiálů, byly zpracovány v relativně krátké době bez prodlení. Výroba plynárenských retort byla zahájena na samém počátku a na dosaženém úspěchu v tomto oboru je pozoruhodné, že jen během dvou let 1898-99 opustilo továrnu 3 600 plynárenských retort. Za 50 let své existence dodaly Podmokly ne méně než 25 850 plynárenských retort. S progresivním vývojem konstrukce plynárenských pecí přešly střední a větší plynárny na komorové pece, které se stavěly v horizontální, vertikální a šikmé konfiguraci. Doposud bylo v podmokelských závodech postaveno více než 150 komor pro vertikální komorové pece, přičemž zvláštní zmínku si zaslouží plynárny dvou hlavních měst, Prahy a Bratislavy (Preßburg). S vynikajícími výsledky jsou v provozu také dvě zařízení na výrobu plynu se šikmými komorovými pecemi. Systémy komorových pecí, které obsluhuje oddělení stavby pecí závodu v Podmoklech, tak odpovídají celkovému výkonu asi 3 000 000 m3 svítiplynu za den.
Výrobky
Výrobní program závodu Podmokly se zpočátku omezoval na žáruvzdorné stavební materiály pro potřeby plynáren, železářství, ocelářství, kovoprůmyslu, kotlových vyzdívek atd. Používaly se stejné suroviny jako v mateřském závodě Štětín a byly také zpracovávány stejným způsobem, který se tam osvědčil. Do roku 1894 se silikátové cihly, tehdy běžně známé jako dinas, dovážely do Rakouska-Uherska téměř výhradně z Anglie; proto bylo usilováno o nezávislost na dovozu díky vlastní výrobě těchto cihel v Podmoklech. V roce 1895 byla úspěšně zahájena výroba s použitím skalního křemence z Berouna (Beraun) u Prahy. Wilhelm Völker, který zemřel v roce 1929(1) jako člen představenstva závodů Didier, se v roce 1910 zaměřil především na výrobu silikátových cihel v továrně v Podmoklech a zároveň v letech 1912-13 prováděl rozsáhlé analýzy půdy, aby byl objeven křemenec z bludných balvanů vhodný pro výrobu silikátových cihel. Tyto snahy byly úspěšné. U Sedlce u Obrnic (Sedlitz bei Brüx) byl nalezen vynikající křemenec z bludných balvanů, jehož vynikající chemické a fyzikální vlastnosti se příznivě projevily při výrobě cihel, zejména pro segmentové válcové klenby sklářských pecí. Toto ložisko o rozloze více než 73 000 m2 tvoří dodnes základ křemencových zásob podmokelského závodu. První pole menšího rozsahu byla získána v roce 1916, v roce 1919 se celá jáma stala majetkem závodu Podmokly, jejichž surovinová základna je tak zajištěna na desítky let a může být využívána i sesterskými závody.
Žáruvzdorné stavební materiály pro sklářský průmysl
Závod v Podmoklech zaujímá další významné místo v historii techniky v keramickém průmyslu, protože zde byly úspěšně vyrobeny první cihly pro sklářské vanové pece v tehdejším Rakousku.
Již v roce 1894 vystoupil majitel velkých rakouských skláren, Josef Max Mühlig sen. z Teplic (Teplitz), s návrhem vyrábět vanové cihly, které byly do té doby nakupovány výhradně z Belgie, přímo v zemi. V úzké spolupráci se sklářským průmyslem se správnou volbou a vhodným zpracováním surovin podařilo vyrábět vanové cihly, které svou kvalitou a trvanlivostí vysoce předčí cihly nakupované z Belgie.
Vzniklo tak nové komplexní pole působnosti. Vanové cihly z Podmokel dosáhly celosvětového renomé, takže nejvýznamnější sklárny v Německu i v zahraničí se brzy staly odběrateli a jsou mezi nimi dodnes. Vynikající kvalita vanových cihel přispěla k dalšímu vývoji vanových pecí, protože zároveň umožnila podstatně větší rozměry těchto sklářských pecí, které jsou přizpůsobeny mechanickému nepřetržitému provozu, a používají se v poslední době. Velké množství takových závodů doma i v zahraničí bylo zásobováno téměř výhradně z Podmokel; sklárny ve Skandinávii, Rusku, Itálii, Francii, Anglii a další byly pravidelnými odběrateli podmokelských cihel. Tento obor se postupem času vyvíjel tak, že dnes tvoří rozhodující část produkce závodu. S rozvojem poznání, na základě důkladné výzkumné činnosti, mohla být kromě jílů z Německé říše (Altreich) jako další surovinová základna pro Podmokly využívána i nákladově výhodná ložiska jílů a kaolinu v Čechách.
Byly používány i k výrobě plynových retort. Závod také dodává všechny druhy tvarových cihel, které jsou vyžadovány při stavbě plynových a koksárenských pecí, ve sklářském, kovodělném a porcelánovém průmyslu. K průběžnému sledování provozu a krátkodobému zkoušení surovin i ke zkoušení hotových výrobků slouží závodní laboratoř vybavená k provádění jednoduchých zkoušek, přičemž rozsáhlá a důležitá opatření jsou přidělena hlavním laboratořím Didier v Duisburgu a Saarau.
Výkon
Roční produkce závodu je graficky znázorněna diagramem z let 1891 až 1939, která se v roce 1940 očekává opět kolem 10 000 tun. Výše uvedené plynové retorty jsou zahrnuty v těchto hmotnostně zjištěných číslech. Když byl závod uveden do provozu v roce 1890, tvořilo pracovní sílu asi 40 mužů, jejichž počet podléhal silným výkyvům a pohyboval se mezi 90 a 260 muži.
Výkyvy nejsou dány jen mírou zaměstnanosti, ale byly ovlivněny i zakládáním vlastních truhlářských, zámečnických a kovářských dílen spojených s rozšiřováním závodu, které si vyžádalo další řemeslníky, zatímco na druhé straně instalace strojního zařízení, jako jsou dopravníky, lisy atd. zjednodušila obsluhu. Závod původně vybavený parním strojem byl v roce 1929 přestavěn na elektromotorický pohon při odběru proudu ze Severočeských elektráren. Politické události, které Evropu postihly od konce světové války, měly vliv na složení pracovní síly v důsledku kolísající úrovně zaměstnanosti.
Politické a sociální záležitosti
V rakousko-uherském státním svazku prožíval závod v Podmoklech živé období rozkvětu a rozvoje. Se vznikem československého státu 28. října 1918, ke kterému došlo po nešťastném výsledku světové války, práce zpočátku přinášela výnos, takže, jak je patrné z grafu, mohl být výkon závodu ještě v roce 1930 poměrně dobře zachován.
Počáteční rozkvět československého průmyslu však trval sotva deset let. Sudety německého původu byly evidentně opomíjeny. Zakázky dostávaly firmy sídlící v Sudetech pouze v případě, že se jednalo o zboží, které nebylo možné získat z jiných míst ve stejné kvalitě a za stejnou cenu. Nezaměstnanost v Sudetech stále více rostla. Zatímco se průmysl v Německé říši těšil vysoké konjunktuře, výkon závodu klesl v roce 1936 na 50 %. Navzdory tomu a právě díky svému zaměření na vysoce kvalitní produkty se závod dokázal udržet i v těchto těžkých krizových letech.
Pro zjednodušení administrativy byl závod Podmokly od 1. ledna 1933 pronajat samostatné společnosti s ručením omezeným, která byla úzce spjata s německou mateřskou společností a sídlila rovněž v oblasti Sudet.
Poté, co Vůdce 3. října 1938 osvobodil Sudety a začlenil je do Velkoněmecké říše (Großdeutsches Reich), byla nájemní společnost v roce 1939 sloučena s Didier-Werke AG. Znamenalo to, že se závod v Podmoklech po formální stránce stal opět továrnou Didier.
Jak je patrné ze schématu, začleněním Sudet do Velkoněmecké říše došlo téměř okamžitě ke zlepšení podmínek závodu. Zmizela hrozná nezaměstnanost, výkon závodu v Podmoklech se pohybuje ve vzestupné křivce. Ta již téměř dosáhla své horní hranice a lze ji výrazně zvýšit pouze prostřednictvím dodatečného technického vybavení.
Během 20 let, kdy byla továrna pod suverenitou československého státu, směřovalo úsilí pouze k tomu, dát práci osazenstvu a provoz udržovat s co nejnižšími ztrátami, přičemž velkorysý technický rozvoj v tehdejších podmínkách nepřicházel v úvahu. Ve srovnání se závody sídlícími v Německé říši se ze sociálního hlediska dalo udělat jen málo. Některá zařízení sloužící tomuto účelu již byla vytvořena, některá jsou ve fázi realizace a některá mohou být plánována tehdy, až bude uskutečněna přestavba zařízení sloužících k důkladnému technickému přetvoření závodu.
Další rozvoj
Pro sportovní účely je v areálu továrny již uvolněn prostor o velikosti 1 200 m2. Kromě toho je v závodě zřízena kantýna, kde se asi 70 zaměstnancům prodává teplý guláš (Eintopf) za cenu 0,25 RM (říšských marek). Měsíční podpora je dobrovolně poskytnuta 34 zaměstnancům, kteří odešli. Kromě toho je zde 13 penzistů kvůli starším nárokům. Kromě toho, jak tomu bylo dříve v továrnách závodů Didier v Německé říši, byly zaměstnancům vypláceny zvláštní příspěvky v případě sňatků, narození a úmrtí. Další rozvoj sociální péče nabízí široké pole působnost zejména v závodě Podmokly.
Ani po zrušení hranic a vzniku Velkoněmecké říše neztratil závod v Podmoklech nic ze svého významu. Dobrá pověst, které se jeho výrobky těší po celém světě, zajistí úspěšnou práci i v budoucnu, zejména po provedení plánovaných stavebních změn. Závod v Podmoklech tak vstupuje do druhého půlstoletí své existence; v rámci Velkoněmecké říše plně prosadí svůj význam jako úspěšného výrobního závodu žáruvzdorných stavebních materiálů.
Text je brán z pohledu té doby a odráží tehdejší situaci.